Mizející kouzlo třeboňských seníků

V zamokřené rašelinné půdě by koňský potah s naloženou fůrou zapadal. Seno, kosené a sklízené ručně, se proto dosušovalo na méně podmáčených místech a skladovalo v senících, odkud je hospodáři odváželi až v zimě, když půda zamrzla. Seníky se využívaly také proto, že zemědělci bydlící na předměstí Třeboně neměli dostatek prostoru na uskladnění a seno převáželi, až když se jim doma uvolnilo místo.

Po druhé světové válce a nástupu komunistického režimu a se změnou způsobu hospodaření seníky ztratily svůj původní účel a už nebyly potřeba.

Začaly rychle chátrat a propadat se do mokřadní, při větší vodě z Rožmberka zaplavované, půdy. Některé byly poničeny, jiné vyhořely, snad úderem blesku.

Přesto se mluvilo o potřebě jejich záchrany jako kulturního dědictví. Nakonec bylo v 70. letech vytipováno 25 nejzachovalejších (v té době z původních asi 54), které se začaly opravovat. Bohužel ale chyběl odborný projekt i dohled. Nové seníky se stavěly na betonové panely, aby se nepropadaly, a stavěly se z nedostatečně opracovaných hranolů. Tím vznikaly spíše malé kůlny, bez původní šindelové krytiny, která nebyla v té době pro účely oprav zajištěna.

I dnes seníky bohužel mizí. Když je půjdete objevovat, z těch nejstarších najdete jen roubený základ se zbytky šindelové nebo eternitové střechy, propadlé dovnitř a zarostlé náletovými dřevinami. Najdete je v ostrůvcích křovisek různě rozmístěné po lukách. Ty novější opravdu vypadají spíš jako kůlny, už nemají to původní kouzlo.

Je to škoda, protože třeboňské seníky jsou vzácnou součástí krajiny, kterou jen tak jinde neuvidíte. Zaslouží si být nejen kulturní památkou (kterou již jsou), ale především pravidelnou péči, aby nezanikly úplně.